Dnes mi přišla zpráva, že můj opakovaný test na přítomnost koronaviru je opět negativní. Jsem oficiálně vyléčen. Virus mne nezabil, tak mne ta neblahá zkušenost snad i posílila. Kolegové zastupitelé mne požádali, zda bych se o ni nepodělil. Zde je můj příběh.
Táhne mi na 60. Jako bývalý úspěšný sportovec si i ve vyšším věku zachovávám slušnou tělesnou kondici. Nekouřím, nemám nadváhu a žádné chronické onemocnění. Zodpovědnost k vlastnímu zdraví a tělesné kondici je první předpoklad k tomu, aby váš boj s koronavirem byl úspěšný.
Virus mne napadl v pátek 13.3. v MHD. V té době nikdo roušku nenosil a pravděpodobnost, že potkáte někoho z „italských lyžařů“ se zdála být zanedbatelnou. Pak jsem již z domu nevyšel. Bolest hlavy a průjem jsem měl až ve středu, tedy pátý den od nakažení. Informací bylo málo a s koronavidem mne to ještě nenapadlo spojovat. Ve čtvrtek jsem byl ještě bez teplot a pracoval na zahradě. V pátek jsem měl mírně zvýšenou teplotu a občasné suché odkašlání. Pro jistotu jsme se s manželkou od sebe izolovali. Horečku jsem měl poprvé až ze soboty na neděli, tedy osmý den. Ráno jsem hned jel autem na testování do ÚVN a v úterý (11.den) se dozvěděl, že jsem nakažený. Zjištění, že nakažený se o své nemoci dozví až 11.den, mne nepotěšilo. Nebyl jsem v zahraničí a dokud jsem neměl horečku, k testování by mne ani nepustili. Konzultoval jsem svůj stav s hygieničkou a potěšil alespoň ji tím, že jsem se včas izoloval a nemohl nikoho nakazit.
Radil jsem se po telefonu se svým obvodním lékařem. Potvrdil mi, že postupuji správně, když jím vitamíny, piji hodně čaje a horečku nad 38st. C srážím Paralenem. Dal mi radu, v jaké situaci mám volat sanitku. Naštěstí taková situace nenastala. Víc pro mne udělat nemohl.
Dalších 14 dní jsem srážel horečky stoupající až ke 40st.C. Zdálo se to nekonečné a bylo to velmi vysilující. Nakonec i psychicky náročné. Když v druhém týdnu místo očekávaného zlepšení náhle ztratíte čich a chuť a bolí vás celé tělo, do hlavy se vám začnou vkrádat myšlenky, že byste to nemuseli přežít. Tady se láme chleba. Tak jako ve sportu vítězí ti, kteří jsou silnější v hlavě, tak i v boji s virem hodně pomůže mentální síla. Nejhorší smrt je smrt z vyděšení.
Zapuďte všechny negativní myšlenky. Pokud jste již onemocněli, přestaňte poslouchat záplavu negativních zpráv z médií. Informace o počtu mrtvých, nedostatku respirátorů, či potřebě populaci promořit, vám k uzdravení nepomohou. Poslouchejte humorné audioknihy, pusťte si staré komedie. Budete-li silní v hlavě, tenhle boj vyhrajete. Po 14ti dnech vysoké horečky ustoupily.
Teď mám vyčerpané tělo a jsem „slabý jako dítě“. Pár měsíců asi bude trvat, než naberu nějakou svalovou hmotu a dostanu se do kondice. Mé tělo vytvořilo protilátky. Kdyby to šlo, tak bych se o ně podělil.
Vyléčila mne manželka svojí úžasnou péčí. Bez reálné pomoci státního zdravotnického systému. Stát mi nepomohl. Jen po mně požadoval, abych se přijel otestovat na začátku a dvakrát na konci. Pozitivní nález viru mi sdělili třetí den telefonicky. Negativní nález po testování na konci nemoci však nesdělují. Pět dní jsem po testu obtelefonovával pro komunikaci s pacienty Covid-19 zřízené linky Hygienické stanice HMP či ÚVN abych zjistil, že nemají přístup do nějaké ústřední databáze pacientů s výsledky jejich testů. Zda je můj test negativní a mohu jít na požadovaný druhý test, se mi podařilo zjistit až sedmý den po testování. Pracovnici speciální linky hygienické stanice se to v případu jejího nemocného syna prý podařilo zjistit až desátý den. Ta informační nepropojenost speciálních pracovišť je zarážející. Státní zdravotní systém mi pouze potvrdil, že moje onemocnění je skutečně způsobeno koronavirem. Více podpory se mi nedostalo. Získat potvrzení, že jsem se již sám vyléčil a končí mi karanténa, trvalo téměř tak dlouho, jako nemoc sama. Chtějí-li řídit stát jako firmu, pak si na prvním místě musí uvědomit, že občané nejsou jejich zaměstnanci, ale zákazníci. Pak i pacient nebude na obtíž, s povinností se sám vyléčit a pak to nahlásit.
Na druhou stranu mám slova chvály pro všechny hygieniky i lékaře, se kterými jsem hovořil alespoň telefonicky. Všichni byli komunikativní, ochotní a profesionální. V jejich hlase se však upřimná snaha pomoci mísila z bezmocností zodpovědět otázku, se kterou jsem jim zavolal.
Tak si říkám, zda při tom velkém množství tiskových konferencí a zasedání krizových štábů, tím nejpevnějším pilířem našeho zdravotnictví nejsou nekonečně pečující manželky pacientů. Věro, nekonečně děkuji.
Vám všem přeji, ať se s virem nepotkáte.
Ing. Milan Kryl
zastupitel MČ Praha 5 a předseda Spolku na ochranu Barrandova